Jasně, každej má své fotografické sny. Vyfotit polární záři, vyfotit velryby na islandu, vyfotit v čechách rysa, vyfotit ostrou fotku..
Jasně, někomu se to podaří, a někdo zůstane jen u svých plánů a snů. Někdo bude hrdě vzpomínat na fotku, která se povedla, někdo bude vzpomínat na své hrdé plány..
Už jsem psal, že své fotografické sny ve volné tvorbě jsem si splnil a už se za ničím nehoním. Hrdě koukám na fotky, se kterými jsem spokojen (no dobře, často přivírám oči nad nedostatky o kterých vím možná jen já), a taky vzpomínám na své plány, které nevyšly.
Na spoustu fotek se dá počkat. Nevyšly letos? Výjdou za rok! Nevyšly za rok? Výjdou za dva! A pak jsou fotky, které prostě nevýjdou. Ani letos, ani za rok, ani za dva, nikdy.
Ve svých plánech si vystavíte tu nejkrásnější scénu jakou vám jen vaše samotná fantazie dovolí. Jaká je? Lokaci máte – zlatavé pole ječmene ve kterém prosvítá sytě modrá barva květů chrpy. Středočeská krajina, mírně zvlněná, horký srpnový den, zapadající slunce.
Do toho dívka. Žádná prvoplánová umělá kráska. Tohle je něco víc než jen fotka. Dívka musí splynout s tím kde je, co se děje okolo ní a jak pózuje. Ten typ dívky! Nemůžete z ní spustit oči a nevíte proč. Je totiž nádherná! Charismatická a kouzelná. Ten typ na který se pořád musíte dívat a nedokážete ho dostat z hlavy.
“líbí se mi ?“
„sakra, proč na ni zase koukám?”
“je nádherná!”
Vše musí být přirozené, nic strojeného, přirozená krása v dokonalé scéně. Ve své fantazii vidím zcela přesně jak ta fotka bude vypadat.
Ta nejkrásnější dívka, bílé šaty, modré oči, vlnící se vousy ječmene, sytě modré květy chrp, zapadající slunce, čisté bílé světlo.
Jako kdybych teď slyšel cvakat závěrku, ale není to žádné prázdné mačkání spouště. Každé přesně načasované, naplánované a chtěné. Ač šumí vítr, je ticho. Vše vás pozoruje. Ač je čas nastaven minimálně na 1/800, slyším chod závěrky zpomaleně, slyším ten kovový zvuk který se odráží od vnitřních stěn foťáku. Tam, zpátky, tam a pak se rozplyne. Několik fotek za sebou. Ten zvuk co zmrazí tu chvíli.
Když fotím, nezavírám druhé oko. Je to zbytečné. Čas téměř stojí, svět jen zpomaleně plyne okolo. Duní kovový zvuk závěrky a předemnou se odehrává film. Skládá se ze scény, nálady, počasí, vůně a fantazie. Fantazie, ne toho co je, ale toho co chceme aby bylo. Tím si pak pomůžeme v postprocesu, abychom i divákovi přiblížili to, co jsme sami vidět chtěli. Všechno tohle v průběhu focení mi uloží do hlavy vzpomínky. Když se pak na fotky dívám zpětně, mám pocit, že se dokážu přenést zpátky v čase. Zase slyším ten dunivý zvuk závěrky, zase vidím tu scénu a cítím ty vůně, to nadšení, ten zrychlený tep. Spousta mých fotek má tohle pocitové pozadí, spousta mých fotek skrývá příběh, ač není na první pohled znatelný. Ke spoustě mých fotek dokážu dlouze povídat a přesně popsat co se dělo v tu konkrétní chvíli, co ji předcházelo, co ji následovalo a co se odehrávalo ve mne.
U některých fotek vím, že se budou líbit. U některých mě výsledek překvapí. U některých cítím ještě předtím, než je vyfotíme, že to budou absolutně ty nejlepší snímky co mám. A já tenkrát vážně děsně moc chtěl ..
To pole jsem měl.
S dívkou jsem tam byl.
Den před focením to pole posekali…
Nestihl jsem to a nestihnu ji už nikdy, zůstane jen tím hrdým plánem, fotkou, která nikdy nevznikla.
Já vím. Hlavu vzhůru. Je to jen fotka, je to jen fantazie, je to jen iluze, je to jen neuskutečněný příběh, je to jen spousta malých věcí které do celku nezapadnou, nepotkají se a nevzniknou.