Bosna mne lákala už mnoho let a konečně jsem na ni našel trochu času.
V plánu byla hlavně návštěva Sarajeva, hor, Mostaru a vodopádů Kravica. Tedy ta nejznámější místa. Poté na pár dnů do Chorvatska, aby Sofie viděla poprvé moře.
Cesta do Sarajeva je až k chorvatským hranicím poměrně svižná.
Z Prahy přes Brno do Bratislavy (slovenská dálniční známka, lze zakoupit online), pak na Budapešť (maďarská dálniční známka, online), potom přes Chorvatsko (mýtnice) až k bosenským hranicím a poté mimo dálnice pomalou jízdou až do Sarajeva https://mapy.cz/s/pusuferego.
Tankování vychází nejdráže v Maďarsku – pro cizince mají vyšší cenu, pak na chorvatských dálnicích (mají zastropovanou cenu, ale s výjimkou právě pro dálniční pumpy).
V bosně i chorvatsku je velká přemíra dog friendly hotelů. Přímo v Sarajevu mohu doporučit Guest house Bebek, který je přímo v centru a po rekonstrukci.
Sarajevo
je kouzelné, fantastické, vřelé, malebné, rozstřílené a trochu smutné.
Centrum je malé, za navštívení pochopitelně stojí například vyhlídka na město Žuta Tabija, náměstí s trhy Baščaršija, most kde picli Františka Josefa Latinska ćuprija (není nikde moc označený, moc se k tomu pochopitelně nehlásí). Z jídla stojí za vyzkoušení všechno. Googlete, aktuální recenze napoví nejvíce.
Město je to malé, opravdu malebné, v sevření hor (..), po křivých kolejích jezdí staré tramvaje z ČKD a v krásných kavárnách servírují do cínového nádobí dokonalou bosenskou kávu s barevnou kostičkou rahat lukum. A bosenské holky? Wow!
A vlastně ani nevím, jak pokračovat. Jedním z důvodů, proč do Bosny, byl i jugoslávských konflikt a jeho stále zřetelné stopy.
Město bylo mezi lety 1992 a 1996 obléháno a jediným spojením s okolním světem bylo přes sarajevské letiště, které bylo pod kontrolou UNPROFORu. Podrobnosti zde: obléhání na wikipedii.
Ve zkratce, kvůli zásobování a evakuaci osob byl pod letištěm vykopán tunel. Z tunelu je dnes „muzeum“.
Nicméně, ve městě je pořád velká spousta rozstřílených domů. Cestou k onomu muzeu kolem nich projíždíte a všemu v dáli vévodí výšková budova bosenského parlamentu (..)
Hele, jděte.
Víc k tomu psát ani nechci.
Venku už čeká Sofie a do Sarajeva se chci určitě někdy vrátit. S Noktonem, na kávu.
Tjentiště
a pak hurá do Tjentiště! Což je taková vesnice s restaurací, která zůstala v českých devadesátkách, a to i s tím číšníkem v bílé košili. Celá Bosna jsou hodně devadesátky:)
Ve vsi můžete obdivovat brutalistický pomník bitvy o Sutjesku – hrdinský boj jugoslávců proti fašistům.
Bosanski Maglič
no a pak je taková česká specialita, a to vystoupat na nejvyšší bosenský vrchol.. 😀 S nocí v černé hoře u jezera a výstupem druhý den ráno.
Z Tjentiště se odbočí do sedla Prijevor. Mírně rozbitou cestu zakrátko přehradí závora a z boudy vybíhá zřízenec. Pobíhá kolem auta, gestikuluje a říká „niske, niske, auto niske“. Jasně. Kdo vyměkně – může se nechat vyvézt do sedla offroadem někoho ze vsi. Samozřejmě za poplatek. U mne má smůlu, platím poplatek jen za návštěvu národního parku a jedu dál, nahoru. Do háje, ta cesta je fakt pekelná a kamení obrovské! Jakoby silnice je na hranici sjízdnosti, dva „pruhy“ oddělené nahrnutou zeminou a obrovskými šutry. Kola na kamenech poskakují, xDrive vyrovnává divokou trajektorii v rozměklém bahně a já se snažím hlavně nezastavovat. Couvat není kam a otočit se není jak. Po pár km potkávám BAGR. Ten bagr který v rámci údržby silnice ten první úsek leda tak kardinálně rozjebal. Mistrně se navzájem vyhneme a dál, tvl, do háje, dál je ta cesta úplně v pohodě! Kdyby mi to zřízenec dole, u brány, řekl, nebo aspoň nakreslil, tak si za ten vývoz offroadem rád zaplatím, nebo alespoň hodinu počkám, až ten blbej bagr sjede dolů a bude aspoň ulíznutá cesta. Nuž, zbytek cesty je už úplně v pohodě, Nahoře parkují auta výrazně menší, starší a NIŽŠÍ tyvole!
No, cesta na Maglič vede přes Černou horu.
A každopádně, to mi zas nikdo neřekl a ani jsem s tím nepočítal. Ale krátce za touhle cedulí, nebo stromem, to je jedno, začlo PEKLO. Ve dvou tisících metrech nad mořem úplná mračna komárů, černo, pohroma, krevní banka v pohybu v živém přenosu! Přesně ten hororový výjev, kdy se podíváte na ruku a sedí na ni okolo deseti BESTIÍ SE SOSÁKEM. Odeženete je druhou rukou a na ni vidíte DVACET BESTIÍ! Doprdele. Nekecám. Ve zběsilém tempu jsme doběhli k jezeru Trnovačko. Tam seděla skupinka srbů s místním správcem, černohorcem. Asi byl na mě velmi zoufalý pohled, neb se mně notně vysmáli. A asi byl i tak zoufalý, že jsem dostal i nějaký domácí krém proti těm debilním komárům. Za stanování u jezera, nebo vstup do černé hory, whatever, se platí. Zřízenec tam chladí i pivo a kolu, ale cenu už taky nevím, v tu chvíli je to FAKT jedno. Pak komárů, možná i díky tomu, že jsme tam nebyli sami, ubylo. Na druhý den se však rapidně zhoršila předpověď, hlásíc od poledního velmi silné bouřky. Bosanski Maglič je poměrně izolovaný a holý vrchol, při sečtení rizik – délka výstupu, absence vody, riziko bouřky, komáři, mi vychází, že je zbytečné riskovat. Ráno tedy balím stan a připravuji se na extrémní trailový běh územím komárů zpět k autu. Nuž, není každý den posvícení, že.
Ale jinak pěkný 🙂 fakt:) ale do háje, tolik komárů nebylo ani v létě ve skandinávii.
No a potom, už hezky upravenou a ulíznutou cestou, do Hercegoviny, do Mostaru.
Mostar
Cesta vnitrozemím z bosenské části do Hercegoviny byla dlouhá, ale zajímavá. Rozdíl mezi mezi oběma federacemi je velký. Architektura, krajina, lidé, nálada.. a cyrilice a latinka!:D
Na obzoru se už od brzkého dopoledne objevily bouřky, a tak jsem konečně na vlastní oči spatřil místa, která znám jen z map bleskových výbojů (long story short, přes itálii dycky přechází silný pás bouřek, nad jadranem nabere ještě na síle a pak pokračuje bosnou).
Mostar je hrozně krásné město. Výrazně turističtější než Sarajevo se spoustou dokonalých restaurací, kaváren, boží bosenskou kávou no a pak slavný Stari Most. Ovšem, tenhle je replika. Původní rozstřelil chorvatský tankista..
Mimo skákající odvážlivce mne na mostě zaujal místní pes, který se naučil cvakáním čelistí vraždit rojící se vosy. Talentovaný pes. Vskutku.
V okolí je toho opět mnoho k vidění.
Například Vrelo Bune – muslimské poutní místo se skalní vývěrou řeky, kde jsem byl proklat žebrající muslimkou.
Nad tím je krásná zřícenina Stjepan grad
Počitejl – historické město nad řekou s hradem.
Soutok Neretvy a Buny v desítce malých vodopádů.
Kravica
No a Kravica jsou takové příjemné vodopády, dopoledne s minimem lidí, voda báječná, díky silnému přítoku i čistá.
jinak, v bosně si Sofie užívala neuvěřitelnou pozornost okolních lidí! Tolik zvuků, žádostí o pohlazení a nadšených obličejů jsem nikdy neviděl. Davová psychóza při večerní procházkou městem se směle mohla vyrovnat atmosféře koncertů Beatles v dobách jejich největší slávy.
Chorvatsko – Makarská
No. Sofie viděla poprvé moře (fuj, slaný), já byl poprvé v životě v Chorvatsku (fakt 😀 ) a .. prostě moře, no.
Cestou domů, do čech, jsme se zastavili u krasové vývěry řeky Cetiny. Místo začíná být každou sezónou profláklejší a profláklejší. V okolí je spousta opuštěných a polorozbořených staveb, které jsou také pozůstatkem války.
Resumé:
bosna je super! Až bude příležitost, do Sarajeva se moc rád vrátím. Mostar je pro cestu po vlastní ose už docela daleko. Na Makarskou se nevrátím, je daleko a oproti jiným přímořským destinacím od středozemního moře nevidím žádnou přidanou hodnotu a Sofii ta slaná voda nechutná .. 😀