Loni byl můj light bikepackingový výlet dlouhý 800km a letos jsem vzdálenost opět zdvojnásobil. Vycházelo mi to na cestu z Prahy do Barcelony odkud je k dispozici velmi snadné letecké spojení s Prahou pro návrat domů. Barcelonu mám rád, a tak bylo zakrátko rozhodnuto. A stejně jako minule, níže popíšu jednotlivé dny, poté trénink, balení, výbavu a taktiku.
1. den
Praha -> Cham, 207km, 2000m UP
Budík 4:15, snídaně, poslední kontrola jestli mám vše zabaleno, zapnutí frontloaderu mezi berany a krátce po páté hodině ranní vyjíždím z domu. Praha je zatím prázdná, a tak si užívám prázdných silnic. Zakrátko se dostávám do Radotína a přes Černošice, Dobřichovice a Řevnice mířím podél Brd k Hořovicím. Naložené kolo, o poznání více než při loňské jízdě, zásadně změnilo těžiště a tím pádem i ovladatelnost směrem k horšímu. První desítky kilometrů tak nejsou žádná radost, ale zvykání si na jiné tempo a kadenci šlapání. Za Hořovicemi už najíždím charakteristické červené šotoliny a v Komárově využívám pohostinství čerpací stanice. Redbull, káva a ořechová tyčinka je báječný trojboj před dlouhým dnem.
Za Mirošovem projíždím příjemným lesem a to už mne vítá plzeňský kraj. Cesta utíká svižně a Grail jede, i podle segmentů na stravě, o něco lépe než můj loňský Grizl. Z nebe padá pár kapek, podle radaru jsem přesně na okraji deště.
V Nezvěsticích navštívím místní konzum a doplním zásoby. Cukr a vodu.
Potom zahnu jižněji a zamířím na Domažlicko. Na obzoru vidím vrcholy Českého lesa a Šumavy. Blížím se hranicím a vesnice jsou opuštěnější a úseky, kdy jedu krajinou aniž bych někoho potkal, se prodlužují.
Mraky vystřídalo slunce a z méně udržovaných asfaltových silnic se staly krásné šotoliny. Mnoho úseků je bohužel pod vodou, místo svižné jízdy často jedu jen krokem, hledám co nejmělčí úseky a doufám, že nedojde na lepivý jíl.
Mírně zabahněn se napojím na asfaltovou silnici a přijíždím k hranici. Bavorsko – Německo! A rázem jsem v jiném světě.
Až do Chamu dojíždím pohodlně po vyasfaltovaných cyklostezkách které zpravidla vedou mimo silnice. V ubytování nacházím jen cedulku se svým jménem a mapkou jak se dostat do svého pokoje. Nemám se koho zeptat kam dát kolo, a tak dnes spí se mnou. Pizza a Spezi v nedaleké Pizzerii, na hotelu rozsypat hořčík, rozcvičit a spát.
2. den
Cham -> Buttenwiesen, 220km, 1200m UP
Překonám pár dalších kopců a malebných bavorských vesnic a sjíždím zase do údolí, do Regensburgu. Kvalitní cyklostezka mne vede podél řeky mimo městské centrum. Na google mapách vyhledávám opět pekárnu pro obědovou pauzu a najíždím si mírně do centra. Káva, voda a něco, co nedokážu ani pořádně vyslovit. Angličtinou zaskočím milou mladou madam, ale nakonec se domluvíme.
Z Regensburgu pokračuju dále cyklotrasou podél Dunaje. Nedávno byly v oblasti záplavy a Dunaj je stále velmi rozvodněn. Na mnoha místech je stezka zaplavena vodou, s mírným broděním průjezdná, ale některá místa musím objet po silnicích. Chytám se místního ebikera a nechávám se provést přes všechny objíždky a zkratky. Na mnoha místech je hladina Dunaje za rovno s cyklostezkou, což ve mne vzbuzuje obavy bude li dnešní a zítřejší část cesty vůbec průjezdná, ale dokud to jde, jedu dál a případné silniční uzávěry budu řešit až pokud skutečně nějaké budou.
Všechen ten cukr, který na cestě pozřu, musím vyvážit i solí. Nějakou do sebe dostávám isodrinky, ale je to málo, a tak trochu víc balancuju typ svačin. Jedinou chybu sem udělal s tím Redbullem, který je bez cukru. Káva a cigarety jsou němce se kterým jsme zhruba deset minut bok po boku vedli gentlemanskou debatu – kromě pozdravení a rozloučení jsme celou dobu mlčeli 😀
Okolo paroplynové elektrárny v Irschingu se po pohodlné šotolinové stezce blížím dalšímu většímu městu – Ingolstadtu. Průjezdy městy většinou zdržují. Křižovatky, silnice, bloudění, lidi, auta. Zcela jinak tomu bylo v Regensburgu a stejně tak i Ingolstadtu. Německá města jsou díky perfektně vyřešené cyklistické infrastruktuře, která je zcela oddělená od aut i chodců, velmi jednoduše a pohodlně průjezdná. Takhle by to mělo vypadat všude.
Po rychlém průjezdu Ingolstadtem se vracím na příjemné šotolinové stezky k řece, které mne střídavě vedou přes louky a lesy. Počasí je už příjemnější než tomu bylo ráno. Zataženo, ale ani zima, ani vedro.
V Neuburg an der Donau si dávám na čerpací stanici poslední větší pauzu toho dne a poté už opouštím záplavové oblasti Dunaje a odbočuji jižněji.
Záplavy se však netýkaly jen Dunaje, ale celého Bavorska. Po krátkém a rychlém úseku na asfaltu musím hledat objížďku, protože louže, která se zjevila předemnou, je už příliš hluboká a nechci na začátku cesty zbytečně zaplavit ložiska vodou. Na mapách vidím nějakou pěší stezku, dojedu k ní a .. zaplaveno. Boty dolů, kolo na rameno a přenáším. Není zbytí.
Kdybych vyjel jen o týden dříve, myslím, že mnoha místy bych neprojel a musel bych zásadně změnit naplánovanou trasu. Na okolní zabahněné krajině šlo vidět kam až sahala hladina vody.
Celý den také potkávám spoustu zvířat, a to především desítky čápů, kteří mají naprosté žně. Cestou ještě potkávám zajímavý jev. Hned vedle zcela hnědého a špinavého Dunaje teče potok s naprosto dokonale čistou vodu. Dle map je to nedaleká vývěra o které soudím, že zdrojem vody je Dunaj a díky průsaku je potok očištěn o veškeré sedimenty.
3. den
Buttenwiesen -> Mengen, 146km, 626m UP
Konečně vysvitlo slunce hned ráno a jede se o poznání radostněji. Cestou potkávám haldy pytlů naplněných pískem. Některé na sobě mají, no, jsou hodně archivní. Venkovskou a téměř opuštěnou krajinou pokračuji dále. Oproti bavorsku je bádensko výrazně chudší. Vesnice a města nejsou tak nazdobené, spousta provozoven je opuštěných a mnohá místa mi připomínají české pohraničí. Stejně tak vozový park se přiblížil typovým složením a stářím aut blíže k tomu, který potkávám v CZ. Silnice jsou kvalitou o něco horší, ale cyklostezky stále parádní.
Postupně likviduju veškeré zásoby jídla a tyčinek které jsem si vezl už z ČR. Vyhlížím tedy nejbližší drogerii DM k doplnění zásob. Ke klasickým tyčinkám jsem ještě vzal koncetrát jablečné šťávy do bidonů (že je to koncentrát sem zjistil až sem se napil.. :D), dvě balení proteinu a kyselé haribo, na které se jede naprosto báječně. Balení se dá otevřené strčit do rámové brašny a můžu se tak za jízdy pohodlně cpát. Kilometry utíkají o to rychleji. Báječný nápad, taková rámová brašna!:) A protože mám během třetího dne volněji a nemusím toliko spěchat, můžu se zastavit na oběd. I kvůli kolu a bezpečnosti volím McDonalds ve kterém budí pozornost můj jednoduchý zámek od HipLoku. Doplním v rychlosti cukry a sacharidy a můžu jet dál. Jak se doma fastfoodům vyhýbám, v zahraničí je to kolikrát jediná záchrana. Díky objednávacím kioskům odpadají i mnohá nedorozumění a zdržení, která pravidelně vznikala u přepážek.
Stále protínám a kroužím kolem dálkových tras EuroVelo, s čímž se pojí že potkávám mnoho dalších cyklistů. Ať už to jsou čiperné německé důchodkyně na ekolech, které jedou od lázní k lázním, nebo další bikepackeři. Stejně tak cestou potkávám hodně míst k odpočinku.
A taky poslední zádrhel, který mne kvůli nebezpečně zvýšené hladině řek potkal. Složitě zkoumám na mapách kudy uzávěru objet. Podle map to vypadá, že musím pokračovat po frekventované hlavní silnici, což se mi nechce, neboť nemá krajnici a maximální povolená rychlost je v onom úseku vysoká a provoz silný.
Tak zapínám radar, vjíždím na silnici a ..za zhruba sto metrů mohu znova najet na cyklostezku. Zavřený byl jen krátký úsek kolem velína hráze, ale z map to nebylo zřejmé. To už pomalu vjíždím do města Ulm, jehož hradby připomínají ty v Nymburku. Město moc hezké, až je mi líto že v něm netrávím noc a nemohu jej lépe prozkoumat.
Ve starobylém Riedlingenu stíhám ve večerních hodinách otevřenou lékárnu a dokupuju nějaké zásoby, co jsem nechal v Praze. Lékárnice se mi snaží prodat i hořčík, který nepotřebuju, stejně jako mast s ibuprofenem, kterou naštěstí taky nepotřebuju. Po zaplacení mi dala několik dávek hořčíku zdarma „a stejně si je raději vem“. To bylo moc milé.
Potom najíždím na šotolinové stezky mezi poli a ve večerním slunci dojíždím do Mengenu, kde mám ubytování v centru obce. V obci je zase nějaká místní sláva a celé centrum je uzavřené. Město musím objet a pak kus vzít pěšky. Mám k dispozici celý podkrovní byt, po sprše a vyprání oblečení ještě vyrazím na večeři a pak rovnou spát. A jako tradičně nezapomenu rozsypat hořčík po celé kuchyni.
4. den
Mengen -> Olten (CHE), 180km, 1500m UP
Ráno se probouzím s nepříjemným pocitem, jako by se do mne pouštěla teplota. Potřebuju co nejrychleji skočit na kolo a zahřát se na provozní teplotu. Při odchodu z bytu si zkouším ještě středověkou helmu, která je mi bohužel malá a vydávám se na cestu v té mé, cyklistické. Venku potkávám místního v kulichu. Nuž, nejspíš se do mne nepouštěla teplota, jen venku se rapidně ochladilo.
5. den
Olten -> Onnens, 125km, 741m UP
A začalo peklo. Od rána zima, déšť a prudký vítr. Zima by byla ok, déšť taky, ale prudký vítr je konečná. Chvílema fouká přímo proti mě, chvílema mě bere vítr ze strany. I přes drobné mrholení jsem po chvíli komplet promoklý. Největší potíž je mimo cyklostezky na silnicích. Silnice mají sice krajnici širokou metr a půl, která je značená jako cyklostezka, ale vítr mě pravidelně bere od silnice do příkopy a zpět. Pokračovat v tomhle počasí je nemoudré a nebezpečné. Na tři hodiny se zavírám do kavárny. Každá hodina ve švýcarské kavárně stojí jako týdenní dovolená pro běžnou osmičlennou rodinu v all inclusive hotelu v Chorvatsku. Tři hodiny v kavárně pak stojí jako dovolená na Maledivech. Naštěstí jsou hned vedle stolků zásuvky a zlomyslně dobíjím vše co dobít potřebuju. A že toho je! Hodinky, telefon, zadní světlo, přední světlo, powerbanku..
Doháním tří hodinovou sekeru, ale za chvíli je déšť zpátky a s ním ještě silnější vítr.
Schovávám se ve vinici a čas plyne. V pauze zase dojíždím k Neuchatelskému jezeru do stejnojmenného města. Nuž, na jízdu podél švýcarských jezer jsem se těšil celý týden, ale u nich je, paradoxně, vítr nejméně příjemný a jízda je už téměř nemožná.
Večer se na chvíli ukazuje slunce a já opatrně stoupám nad jezero, kde jsem si zarezervoval ubytování. Po celodenním boji s větrem a počasím jsem notně vyčerpán. Jak fyzicky, tak především psychicky z neustálého korigování směru jízdy a snahy nenechat se odfouknout do příkopy, nebo pod auto. Tak tak stíhám místní dobře vybavený konzum a s večeří nešetřím. Ovocná šťáva, na kterou se těším celou cestu, tři paštiky, na které se taky těším celou cestu (normálně je nejím a tyhle u nás nejsou k sehnání, mají tuňákovou, lososovou a mnoho dalších a všechny jsou naprosto dokonalé v ještě dokonalejším balení které je velmi praktické na cesty), překvapivě báječný chléb, kus sýra, uzeniny a na ráno housky, proteinový nápoj a nějaké haribo na nejhorší časy. Po cvičení, obligátním rozsypání hořčíku a sprše zalézám s večeří do postele a koukám při tom na fotbal. Tohle byl velmi nešťastný den, přitom doteď se mi jelo naprosto parádně.
6. den
Ženeva -> Voreppe (F) , 156km, 1800m UP
A peklo pokračovalo. Ráno lilo jako z konve, bouřka, průtrž mračen. A podle předpovědi takto alespoň ještě 3 hodiny bude. Za včerejšek mám časovou sekeru cca 4 hodiny, to je 80km, pokud k tomu přičtu i dnešní tří hodinové čekání, jsem na sekeře 140km, a to je 3/4 dne který nemám. Mám maximálně deset dní na cestu, protože pak pes a práce. Rychle počítám kolik kilometrů jsem ujel doteď a zda splním plán dvojnásobku oproti loňské cestě pokud si švýcarskou etapu zkrátím. Vypadá to nadějně. V průtrži mračen sjíždím do města na vlak a tu nejhorší část, nějakých 60km cesty, objíždím po švýcarské železnici. Tím mi zůstane 80km k dojetí. Pokud obětuji volný den v Barceloně, je to jediná šance. Nuž, mé komplikované propočty snad sedí a za hodinu vystupuji v Ženevě. Za doznívajícího deště kličkuju poměrně prázdným městem a zakrátko již stoupám k podhůří savojských alp.
Po pár hodinách déšť skutečně ustává a já přejíždím další hranici. Dnes to bude celý den střídavě do kopce a z kopce. V první pekárně, kterou potkám, si kupuju snídani. Z ořechového pečiva se nabídka změnila na .. ořechové v růžovém cukru, ale to mi vůbec nevadí. K tomu káva a na lavičce si užívám pomalé francouzské ráno.
V poledne déšť zcela vymizí, vítr pomine a ukáže se slunce. Cítím se výrazně lépe než v předchozích dnech. Švýcarsko bylo skutečně pekelné. S každým metrem bylo horší a horší a propadal sem čím dál větší zoufalosti. Dnes mne čekají jen kopce a těch se nebojím, kopec je kámoš, vítr kámoš není. Bylo to náročné také psychicky. Kromě oné zoufalosti jsem musel být v každém momentu 100% soustředěný, držet kolo uprostřed pruhu a počítat v každé možné chvíli s tím, že může přijít nečekaný poryv větru. Poryv větru dokáže s lehkým kolem udělat paseku. Ale čert to vem, teď svítí slunce a já jsem ve Francii.
A správně levičácká Francie chce účtovat dvě eura za dofoukání vzduchu. To tak.
Jede se nádherně. Změna počasí mi hodně zvedla náladu a opět to je radost a ne utrpení. Po každém vyšlápnutém kopci si užívám následný sjezd dolů, až se najednou objevím u řeky Rhony. Spolu s postarším párem na cyklovýpravě prokličkujeme pár kaluží. Tyrkysová řeka, hory a slunce. Fantazie.
A tady už zase začíná být živo. Snad poprvé na celé cestě potkávám jezdce na silničních kolech. Stejně tak začínám potkávat gravelisty i se opět setkávám s bikepackery.
Původně jsem myslel že se stočím více k městu Annecy, které se nachází ve velmi krásné oblasti, ale cesta tam a odtamtud by byla zbytečně komplikovaná, navíc mě už mírně začínal tlačit čas a věděl sem, že další zpoždění si nemůžu dovolit.
Cesta to byla ale velmi krásná, kolem pastvin, kopců, s výhledem na hory, spoustu krav, krásných stezek, do toho slunce, semtam šotolina, semtam přenádherná románská vesnice.. krása a nadšení na všech frontách.
A Argeta z předchozího dne k obědu? Dokonalost. K tomu dva redbully, páč cukr a kofein a co víc cyklista potřebuje? Každopádně nabídka francouzských obchodů, pestrost sortimentu a mnoho druhů rozličné zeleniny (těch rajčat!) se mi vždycky líbila, spousta zboží, spousta lokálního zboží a všechno neuvěřitelně dobré a kvalitní. Při první příležitosti jsem francouzského konzumu vtrhl a nakoupil si i na další den, páč v neděli je ve Francii všude zavřeno.
Cesta to byla ale velmi krásná, kolem pastvin, kopců, s výhledem na hory, spoustu krav, krásných stezek, do toho slunce, semtam šotolina, semtam přenádherná románská vesnice.. krása a nadšení na všech frontách. A objížďky, ty na mém výletu prostě nemohou chybět.
V posledním kopci jsem na chvíli zastavil a slezl z kola. Několik metrů kolo tlačím a jdu pěšky. Tohle je na delších trasách a celodenních vyjížďkách hrozně osvěžující forma pohybu. Příjemnější než se svalit na zem. V telefonu ověřuju dostupnost bydlení. Během toho u mne zastavuje francouz a ptá se, zda nepotřebuji pomoct. Poděkuji, nepotřebuji a rezervuji ubytování ve městě Voreppe. Je to o několik kilometrů blíže než jsem původně plánoval dnešní den ukončit, ale dál prostě nic není. Tohle je jedna z nevýhod cest na lehko. Sjezd do Voreppe je však fantastický. Kvalitní asfalt, minimální provoz a dokonalé výhledy na okolní kopce a skály.
Ve městě opět rabuji překvapivě otevřenou večerku a mířím na hotel kde nezapomenu rozsypat, už tradičně, hořčík.
7. den
Voreppe -> Gaujac, 200km, 1000m UP
Po předchozích dnech musím dohnat kilometrové manko, takže vyjíždím krátce po východu slunce. První desítky kilometrů vedou po samostatné cyklostezce ve stínu stromů podél řeky Iséry.
Příliš se nezdržuju a zakrátko odjíždím. Nemá cenu přemýšlet nad tím, co se stalo, neb poučení si z toho nenesu žádné a jestli to nějaká periferie, tedy koleno, ruce nebo loket, odnesla blbě zjistím stejně až časem, jestli se bolest rozleží. Naštěstí nejsem nijak otřesen.
Po sjezdu z včerejších kopců se krajina zásadně změnila. Na zahradách vidím palmy a banánovníky. Neklamné znamení toho, že jsem na jihu.
Cyklistická infrastruktura není ve Francii bezchybná, ale kde chybí samostatná cyklostezka či širší krajnice tak tam to dohání ohleduplnost místních řidičů a absolutně nikde se na silnici nebojím.
Na malých silnicích, které jsou zpravidla bez čar, je provoz minimální či spíše absolutně nulový. Na větších silnicích, které není možné objet po stezce, jsou velmi často dopravní značky upozorňující na zvýšený výskyt cyklistů. Větší silnice, často i ty, které alternují dálnice, mají pak standardně krajnici širokou metr a půl. V podstatě dokonalé řešení kdy nikdo nikoho neomezuje a ani neohrožuje. Jen dvakrát jsem potkal nadměrný náklad, kdy tahač vezl snad nějaké části obrovské turbíny a raději jsem se uklidil do příkopy.
I díky tomu dojíždím do Valence v dobrém tempu a dobré náladě. Francouzská města jsou průjezdná velmi krásně, srovnatelně s těmi německými. Není překvapením, že nejhorší, nebo spíše neexistující infrastrukturu má na celé mé cestě pouze Praha. A to projíždím městy staršími a kopcovitějšími.
Kousek před městěm Valence slyším charakteristický zvuk dvoutaktu a poznám Jawu. Tři češi na třech jawách.
Za posledních pár let jsem byl ve Francii mnohokrát. Pokaždé jsem měl problém domluvit se anglicky. Nehovořili, nechtěli, nerozuměli. Tentokrát je to zcela opačné a nepotkal jsem nikoho, kdo by neovládal alespoň základy. Na jedné zapadlé čerpací stanici, mimo všechny hlavní silniční tahy, koktám rádobyfrancouzštinou objednávku pití a pizzy. Mládenec se mne na něco ptá a já jsem ztracen, vůbec netuším co říká. Vzápětí však přepíná do bezchybné angličtiny a ptá se, zda chci jídlo ohřát, nebo ne. Z mého udiveného výrazu je pobaven. Najím se, doplním vodu a jedu dál.
Projíždím mnoha malebnými městy a vesnicemi. Tenhle jih Francie mám tuze rád. Rozkvetlé oleandry, ovocné sady, réva, modré řeky, krásné domy, gotické mosty a kostely, staré nápisy v typicky francouzském provedení, reklamy a jistá francouzská drobnost. Od Ženevy soustavně nejkrásnější část cesty. Tady bych se chtěl někdy vrátit.
Podél řeky Rhóny mířím zcela na jih. Řeka je zde už hodně široká. Přejíždím přes několik vodních elektráren v brutalistickém stylu, které jsou velkolepé. Potkávám i více výletních cyklistů. Zaujala mne skupinka tří madam, z toho jedna na gravelu ve fialové metalíze. Krásná barva.
Kromě výletníků potkávám i mnoho rozkvetlých levandulových polí. Levandule takhle v přirozeném prostředí voní mnohokrát lépe, než její prefabrikované varianty v podobě mýdel, parfémů a dalších podivných výrobků. Na cestě je to příjemné osvěžení. Asfaltové stezky se střídají se šotolinou. Ráj na zemi. Stále je na co koukat a tuto část cesty si opravdu neuvěřitelně užívám. Ve městě Pont-Saint-Esprit zastavím u restaurace, objednám si velkou kolu, tu v mžiku vypiju, zbytek ledu přesypu do bidonů a pokračuju dál. Dnes spím mezi vinicemi ve městě Gaujac v prázdninovém domě. Celý dům za regulérně nejnižší cenu. Když nepočítám pád, byl to parádní den. Moc se mi teda líbí i ty platanové aleje, protože platan je nádherný strom. Jediná nevýhoda je, že zrovna u nich krajnice chybí a je zvlněná od kořenů. Ale i tam jsou řidiči ohleduplní a já se taky ohleduplně, když radar pošle varování, uklízím co nejvíce ke kraji. A ono to prostě takhle funguje.
8. den
Gaujac -> Béziers, 167km, 935m UP
Včerejšek se vydařil a dnes tak můžu zvolnit. Už od rána je velké horko a mně se v horku jede naprosto bezvadně. Nemůžu si na nic stěžovat, snad jen že voda v bidonu zteplá rychleji než bych si přál. Objíždím město Nimes a blížím se ke středozemnímu moři. Krajina se stává více jednotvárnou. Místní oblast je známá svými salinami a přírodním parkem Camarque (plameňáci, kovbojové, sůl, koně, krávy). Camargských koní vidím mnoho.
A protože jsem se zase přiblížil velkým městům u pobřeží středozemního moře, užívám si výhod zhýralé civilizace v podobně fastfoodů. Zmrzlina v tom horku bodne.
Co mě nadchlo je naprosto dokonale hladký asfalt. Na rovinách točím 25kmh s naprostým minimem úsilí a minimálním tepem. Já té silniční cyklistice snad začnu rozumět! V rozumném tempu a vyšší rychlosti mi ani není takové horko, páč se příliš nezahřívám a vzduch mne zvládá ochlazovat.
V jedné zátočině vidím lelkující stádo plameňáků. Před pár lety jsem byl přímo v Camargue a neviděl jsem ani koně, ani plameňáky. A teď na pár kilometrech potkávám všechno.
Z průjezdu Montepellieru jsem měl taky poměrně velké obavy – především že naberu další zdržení a průjezd nebude tak plynulý. Ale chyba lávky, Montpellier je průjezdný naprosto dokonale! Hodně cyklostezek se kombinuje s tramvajovým provozem, ale z větší částy jsou stezky zcela oddělené od dalšího provozu. Fantazie, naprostá fantazie. Takhle snadno projedu celé město.
A za odměnu si můžu dát další zmrzlinu. Původně jsem se obával i toho, jestli budu mít po cestě dostatek vody a jídla, ale vše bylo liché, nikde jsem nestrádal. Pouze jednou jsem kdesi u hřbitova zkoumal rozvody vody, zdali je pitná nebo jen užitková, ale nakonec nebylo ani třeba, neb za chvíli jsem dorazil přímo k pítku.
Za Montpellierem stoupám opět do kopců ze kterých už v dáli vidím Pyreneje.
Svou dnešní etapu končím v krásném městě Béziers. Na bookingu jsem našel za absolutní zlomek ceny v last minute nabídce ubytování v bývalé věznici. Věznice se nachází na malém náměstí vedle katedrály. Moc milá recepční, pihatá bruneta, mi s velmi silným francouzským přízvukem anglicky vysvětluje náležitosti ubytování. U otázky „ve vězení jste určitě ještě nespal“ se zdržím všech vtipů které mne napadly. Madam mne informuje, že v 19:00 se zavírají hlavní dveře. Pak se zarazí, neb je skoro 20:00 a konstatuje, že dneska tu teda zcela výjimečně je. Potom mě nasměruje kam uklidit kolo – „ven z hotelu, vpravo je venkovní výtah, tím sjedete dolů, do dveří naproti a naproti dveřím je stojan“. Tvářím se trochu překvapeně, ale odcházím, nacházím výtah a dole jsem ještě překvapenější páč tam u těch otevřených dveří čeká.. recepční. Jak to tak rychle stihla netuším. Zamykám kolo vedle dvou gravelů od turistů z austrálie a tentokrát jdu po schodech do mé komnaty. Dveře se s hlasitým lupnutím zavřou a .. je to divné, ale je to super ubytování. V centru si pak kupuju večeři. Během toho na mě promlouvá u rajčat nějaký místní vágus. Pokladní pak propadá záchvatům smíchu když zjistí, že nemluvím francouzsky a vágus tak mluvil do větru. K pointě vtipu už se nedostaneme, ale to nevadí. Ta pokladní, uprostřed města v bezvýznamné prodejně potravin, uměla anglicky naprosto dokonale. Nuž, jsem překvapen. S večeří odcházím na hotel. Rozsypat hořčík, vyprat a navečeřet se.
9. den
Béziers -> Figueres (E), 155km, 970m UP
do háje, ten čas letí snad rychleji než bych si přál! Ráno svítí slunce, na mapách nacházím báječně hodnocenou pekárnu ke které si zajedu pro snídani, a tak vyrážím z hotelu, teda z vězení, s dobrou náladou.
Tahle rána s báječným pečivem a kávou mi budou moc chybět.
Šotolinovou stezkou podél řeky, jakési varianty baťových kanálům, jedu směrem k Narbonne.
Tentokrát mi poprvé skutečně téměř dochází voda, ale na mapách vidím nedalekou čerpací stanici a dopřávám si na ni typický francouzský dvojboj s Oranginou a Redbullem.
Poté zase sjíždím z kopce k moři, nebo respektive zátočinám ve kterých vidím další plameňáky a opět si užívám naprosto bezchybný francouzský asfalt po kterém je jízda naprostý balzám na duši. Dobře navoskovaný řetěz je naprosto neslyšný, nic nekřupe, nelupe a poslouchám jen svištění plášťů.
Okolní příroda je už poměrně vyprahlá. Typické pichlavé křoviny, kaktusy, olivovníky, šotoliny a kamenivo. Přes cestu mi proběhla největší ještěrka jakou jsem kdy viděl. Podle google největší evropská – Ještěrka Perlová.
A to už se pomalu blížím k Perpignanu.
Cestou potkávám mnoho sociálních pracovnic. A to jsem si říkal co dělá plastová židle s dekou, nebo čím, vedle silnice. Nuž, další židli potkávám i s majitelkou a bylo vše jasné. Za Perpignanem si dávám poslední větší pauzu. Čeká mne stoupání do horského sedla. A koukám, že za těch pár dnů jsem se docela solidně opálil.
Za městem Le Boulou překřížím hlavní silnici a po staré, vedlejší silnici, stoupám na vrchol horského sedla k francouzsko-španělským hranicím.
Cesta je naprosto prázdná a jedu po ní sám. Na jednu stranu mám krásné výhledy do vnitrozemí, na druhé straně se mezi kopci vlní dálnice, po které jsem několikrát jel autem. Heh.
Kopce vypadají děsivě jen na mapách. Na mapách.cz které je podceňují a na mapách, kde vypadají oproti ostatním jako neprostupné hradby. Ale pak stačí zařadit správný převod, tempo, rytmus a žádný z těch kopců není nekonečný. A přesně tak nějak se najednou objevím u cedule „Espaňa“.
Pozvolným klesáním po široké a kvalitní silnici s dostatečně širokou krajnicí pak podél mnoha sociálních pracovnic klesám k městu Figueres. Na první Repsol čerpací stanici si chci na oslavu koupit zmrzlinu, kterou však nemají. Z dalšího cizího jazyka na krátké cestě mám už v hlavě solidní zmatek a chvíli přemýšlím jak vlastně pozdravit.
Ve městě mám štěstí na parádní hotel za úplně minimální cenu. Klasická španělská zdobnost kombinující tmavé dřevo, temně zelenou barvu a ambientní žluté osvětlení. Během checkinu, v dobrém rozmaru a náladě, po dlouhé cestě i kvalitně anglicky rozmluven, vyprávím recepční zábavnou historku jak jsem odjel z jednoho hotelu bez placení. Nevím, jestli ji to pobavilo jako mě, ale prý se to s bookingem stává. Stačí se ukliknout a „nezplatit kartou hned“, nýbrž „zaručit se za platbu kartou“ a následně se ztratit ve změti asi šesti konfirmačních emailů a neštěstí je na světě. Ha ha, ha, no, raději jsem si platbu ověřil rovnou u madam, kolo parkuju v hotelové garáži a dostávám naprosto neuvěřitelně velký hotelový pokoj s pohodlnou postelí a..všechno je prostě hrozně fajn. Španělsko.
10. den
Figueres -> Barcelona, 142km, 1209m UP
ráno časně vstávám a cítím se zvláštně. Poslední den. Nějak rychle to všechno uteklo. Balím věci, kontroluju jestli mám vše a odcházím pro kolo. Snídani řeším v nedaleké provozovně a zakrátko mizím do kopců směrem na Gironu.
Z širší silnice mizím na prázdnou vedlejší. Podél rostou eukalypty a cesta se příjemně klikatí. Sociální pracovnice nechybí ani tady.
Potkávám první kilometrovníky s nápisem Girona a pod ní Barcelona. Ještě přes 100, ale už je to jen kousek. Gironu projíždím po jejím okraji, mírně ošuntělou čtvrtí, ale dokonalá cyklostezka, která mne bezpečně provádí městem, nechybí. Silničáři se ji nezdržují a valí to po silnici.
Projíždím katalánskými vesnicemi, na čerpacích stanicích měním vodu za chladnou a pomalu se blížím Barceloně. Zvolna a pomalu, protože dnes už nikam nespěchám.
Navigace mne vede po silnici, která ač široká, je poměrně frekventovaná a to mě už nebaví. Odbočuji tak na cyklostezku která je delší, zato hezčí. Projíždím vesnicí a za ní je řeka u které se opaluje místní katalánec. Řeka je poměrně hluboká, projet ji nepůjde. Katalánec mává rukou na znamení, že musím jet jinudy. To ani omylem! Sundávám boty a s kolem nad hlavou mi voda stoupá až nad kolena. Výš už však nepůjde a já jsem na druhém břehu. Prej objet, to tak. Stezka je to nádherná. Nahoru, dolů, šotolina, občas kámen, spousta mně neznámých rostlin, jako někde v džungli. Tenhle kus cesty si neuvěřitelně užívám. Říkám to pořád, Barcelona je ráj ve všech ohledech.
Pak už se napojuji na úzkou silnici která je spíše cyklodálnicí, sjedu na cyklostezku podél řeky. Potkávám pasáka koz a ovcí, vjedu do parku, najedu na most, přejedu několik křižovatek, párkrát odbočím, chvíli nahoru, pak středem bulváru, doprava, rovně a konec. Sagrada Familia, Barcelona.
10 dní, 1770km, 10468m výškových.
Konec.
uf, bylo to krásné a stejně jako loni. Jel bych dál. Všechno bylo úplně ok, všude sem se krásně domluvil a nikdy jsem nepřišel, krom toho pádu, do úzkých. Nic mě cestou nebolelo, všehno fungovalo. Neměl sem žádný defekt.
Kolo jsem odevzdal klukům z Treku a šel se zacheckovat na hotel. Pak jsem si koupil něco k pití a šel do přístavu, kde jsem koukal na lodě. Spokojenost.
Ráno jsem si v Decathlonu koupil batoh, ať netahám všechno pořád ve frontloaderu a prošel si starou gotickou čtvrť. Takhle ráno byla prázdná a bez turistů. Cestou pro kolo sem se zastavil na snídani.
Zpátky jsem měl v plánu se vrátit letadlem. V Barceloně jsem skočil do prodejny Treku kde pracují moc fajn lidi. Sice měli plno, ale nabídli mi kromě krabice i to, že kolo zabalí, když teda tak spěchám. A abych nemusel po všech čertech shánět obalové hmoty, nabídku jsem přijal. Kolo jsem jim odevzdal a na druhý den si ho vyzvedl. Zabalené bylo naprosto perfektně. Všechny části chráněné, řetěz fixnutý, hazka taky, pedály sundané a zabalené v papíru a vytlumené krabici, všechny trubky obalené a kolo zafixovné. Lepší než z fabriky.Neměl sem co vytknout. Po kontrole krabici zalepili a já si ho mohl odnést.
Nebyl sem si jistý jestli mě s ním pustí do MHD, respektive vlaku který odjíždí z nádraží nedaleko prodejny Treku a jede až na letiště, ale všechno bylo ok a krabice nikoho nezajímala. Akorát ve vlaku sem si stoupl samozřejmě na stranu na které se otevíraly dveře. Stejná past jako Černý most.
Na letišti jsme byli s kolem tři. Jeden měl textilní obal a druhý týpek hardcase. Nad tím sem původně přemýšlel taky. Šel jsem se zacheckovat a potom si mě vyzvedl zřízenec který mne odvedl do útrob letiště kam jsem jim krabici odevzdal. Po security jsem už málem šel do letištní kavárny když jsem si vzpomněl, že mám volné vstupy do letištních salónků. Letadlo mělo hodinu zpoždění na příletu do Barcelony, takže sem měl nějaké tři hodiny času. Za tu dobu jsem stihnul dohnat kalorický deficit z cesty a příjemně si odpočinout. Pak jsem nasedl do letadla, v Praze si vyzvedl krabici a doma kolo zase sestavil. Vše bylo ok.
